Zelená uklidňuje aneb když je toho MOC

7.11. 2016 Eva Turoňová 150x 0

Začínám další den v roli mámy minimálně na 150%. Už 4 měsíce se má energie prolíná do malého tělíčka. Naše dcera je dar, zrcadlo a velká učitelka. Vše se odvíjí od toho, jak vnímáme naše děti , které k nám neustále „promlouvají“ i beze slov.

Cítím solar, oblast žaludku. Poslední dobou se tyto stavy opakují. Vkrádájí se pocity únavy. Největší chybou je nedat si ráno ranní půllitr vody a něco na zub. Jenže kdo na to má pamatovat, když je mysl zaneprázdněna analýzou toho, jak se cítím. Vzpomínky mi jdou do minulosti, kdy jsem po porodu měla jídlo až do postele, veškerou péči, o nic jsem se nemusela starat..mé unavené já si slyšitelně povzdechne.
Na otázku mého muže, zda je vše v pořádku odpovídám bez ostychu (něco v sobě držet je ničemu) NE, JE MI NĚJAK DIVNĚ.

Malinká začíná být nevrlá..žádná pozice nevyhovuje. Já se snažím ustát pohledy vpravo a vlevo, kde to má do uklizeného prostoru velmi daleko. Prostě binec kam se podíváš. Je ráno – poměrně brzy ráno. Sakryš, jak já to dneska zvládnu? Nevadí, za chvilku už by měla malá spinkat. Unavené očka jen tak mžourají. Uklidňuji sama sebe..Jen co usne, trochu si odpočinu. NEBO?
NEBO mám uklízet, vařit..začínám mít hlad a nervozita roste.. a Lena ne a ne spinkat.

 Začíná mi to docházet, Lena jen zrcadlí můj stav. 

Vnímám tlak ze všech stran, cítím svíravou energii v celém těle. Chce se mi brečet..Najednou mnou projede myšlenka zmizet…Můj muž jede na stavbu, chystám se jet s ním. Hlavně se dostat z domu. Oblečená jsem výjimečně do dvou minut včetně jídla a vody. Je teplo, tak dceru není potřeba moc oblékat. Plán sednout si někam pod strom a nechat vše plavat dostává reálné obrysy.

JEDU. Hledám stín, kde mohu nechat auto. Nacházím místo hned u cesty, ale i tak je zelená všude kam se podíváš a příroda už dělá svou práci.

Najednou se ocitám v přítomném okamžiku. Jen dýchám. Žádný nepořádek mně nepronásleduje (Všechen nepořádek jsem nechala za dveřmi bytu) Dělám vše, co má dcerka vyžaduje a vydáváme se pěšinou neznámo kam. Malinká usíná..ufffff, to jsem potřebovala. Je tak slaďoučká. Napojuji se na sebe a ve zvucích lesa začínám následovat pokyny zevnitř. Dýchej..Koukej..Poslouchej..Najdi si místo..Zuj si boty..Prociťuj setkání s lesem, kontakt s Matkou zemí. Najednou se ocitám ve vlastní meditaci. Přenechávám půdě vše co nepotřebuji, co mi neslouží.

Dech se prohlubuje..Energie proudí. Dokonce na to malá Lena reaguje slastným povzdechem. Bosé nohy zabořeny v mechu, nejdou odlepit.

Cítím celou svou bytostí, že přesně tohle jsem potřebovala. Dokončuji svůj intimní rozhovor s Matkou Zemí a najednou je KONEC. Něco mne zalechtá a noha se sama odtrhne od Země. Jen se pousměji, poděkuji a s pokorou přijmu co mi bylo umožněno.

Vydávám se na cestu. ..Jen tak se procházet, nasávát vůni lesa, chytat sluneční paprsky, dýchat, jen tak BÝT.

 

Malinká spí blízko mému srdci. Jsem sama se sebou, tady a teď. Říkám si, co víc člověk potřebuje.  

 

Únavu často nelze skrýt..ale lze se naprosto odevzdat okamžiku a následovat vnitřní hlas..Znáte ten pocit, když miminko usne na hrudi a najednou se celé to malinké tělíčko uvolní a vnoří se do vašeho těla, do vaší energie. Tenhle pocit nic nenahradí.

A že máte děti už větší, nevadí, ony Vám rády usnou v náručí.

Když se odvážíme vidět hlouběji do sebe, naše děti nám otevírají náš vnitřní svět a ukazují jaké jsou věci doopravdy, bez příkras. Někteří kostlivci jsou tedy pěkně zapřášení a není to žádná legrace, ale tom někdy příště..

7. 11. 2016

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *